Senji a já

 3.den

Nastalo pondělí a mě čekalo to nejhorší možné, zákonem dané mučení: škola. Až dosud jsem vstávala ve tři čtvrtě na sedm (škola nám začínala v půl osmé). Nyní jsem měla Senji a já se musela o ní postarat. Vyměnit jí vodu, semínka (=zrní), ovoce. Po několika minutách jsem si zvykla, takže mi nedělalo žádný problém postarat se o papouška a ještě si s ním chviličku pohrát.

Když jsem odcházela do školy, měla jsem strach, jak bude Senji mou nepřítomnost nést. Celou dobu ve škole, jsem si tuto otázku pokládala nejmíň milionkrát. Zárověň mě ovládal strach, že mě učitelky vyzkouší a já nebudu moct strachem o Senji odpovědět. Já vím, nejspíš jsem byla paranoidní, ale za ty dva dny strávených s mou novou kamarádkou, jsem si jí stačila zamilovat, i když občas zlobila, okusovala stůl, prsty, které náhodou už někomu patřili atd. Naštěstí to přežila. Dokonce jsem se dozvěděla, že když jsem byla ve škole, moje máma si na chvilku Senji vyndala z klece. Což bylo dobře, protože jsem chtěla, aby Senji byla v té malé kleci co nejméně. Táta objednal větší klec, kovovou, zkrátka lepší než tahle, ve které zrovna momentálně byla, ale ta měla dojít až ve středu. Chudinka Senji musí proto počkat ještě dva dny. 

I nyní jsem se docela strachovala, budeli Senji v noci zticha, ona však byla úplné zlatíčko, takže za celou noc se neozvalo jediné pípnutí.

(Omlovám se, že je ten obrázek takhle otočený, ale vůbec nevím, proč tomu tak je)