Senji a já

1.den

Už dlouhou dobu jsem si přála papouška. Nemůžu spočítat dny, kdy jsem se trápila, že ho nedostanu. Ale 17. ledna 2015 (sobota), se mi tento sen splnil. To jsme, já, máma a táta, jeli ho koupit. Urazili jsme dlouhou cestu, trvající několik hodin, já jsem se však tak moc těšila, že délka mi byla lhostejná. No, ne tak úplně. Natěšeně jsem koukala z okna auta ven a snila o novém mazlíčkovi. Ale jak se říká: kdo si počká, ten se dočká. V mém případě to samozřejmě platilo také. Nedokážu popsat svoje pocity, když jsme zaparkovali před malým domečkem a zevnitř vyšel pán, co chová papoušky, od kterého jsme ho chtěli koupit. Jakmile jsme překročili práh domu, uslyšeli jsme papouščí pískot. A potom jsem je v kuchyni uviděla. Byli tam dva překrásní papoušci senegalští sameček, a samička. My jsme si přijeli pro samičku. Chyběl jí sice jeden drápek, to mi však bylo jedno. Byla úchvatná. Měla, jako většina senegalců, šedou hlavičku a ocásek, žlutooranžové bříško a zelené tělíčko. Oči se jí leskly jako korálky. Zračila se v nich zvědavost a inteligence. Ten chovatel nám dal spoustu užitečných rad ohledně krmení, a podobně. Pamatuji si, jak poprvé přiletěla a sedla si tátovi na hlavu. Cesta zpět nám trvala skoro déle, než cesta tam, ale to byla nejspíš jenom moje iluze, protože jsem byla natěšená na papouška. Zbývalo nám vymyslet jedna velmi podstatná věc: jméno. Chtěla jsem jí říkat tak, aby jméno bylo na samečka i samičku, protože u papoušků není nikdy zcela jasné, jaké má pohlaví. Napadlo mě Riki, nejlepší název pak stejně vymyslel táta. Napadlo ho Senji {Sendži}, jako senegalský. To se líbilo nám všem, a tak jí toto jméno už zůstalo. Doma jsem jí poprvé dala vodu a krmení. Nejvíce si oblíbila tátu, protože mu neustále létala na hlavu, záda i ramena. Večer jsem se trochu bála, jestli náhodou v noci nebude dělat rámus, ale Senji mě mile překvapila. V noci se od ní neozvalo ani pípnutí. Skoro, jakoby tam ani nebyla.